Duchovní život

Když se řekne „duchovní život“, každý si pod tím většinou představí modlitby, přijímání svátostí, rozjímání a přemýšlení nad Písmem, apod. Není sice vyjmenováno všechno, ale to vše a mnohem víc právě rozměr duchovního života tvoří. Jestliže budujeme s někým, koho máme rádi – vztah, tak se o takový vztah staráme, aby nám nezevšedněl a přinášíme do něj stále nové a nové věci. Stejně takový by měl být i náš vztah k Bohu. Každý se o tento vztah staráme a budujeme ho po svém, ale jeden cíl máme všichni společný – setkat se s Bohem tváří v tvář. K poznávání Boha a utváření si duchovního života nám na naší cestě můžou pomáhat různí lidé. Kdo by nám měl nejvíce pomáhat rozvíjet svůj duchovní život, je kněz a co nám rozvíjí náš život v duchovní oblasti, jsou svátosti. 

Svátost je neviditelná Boží milost, kterou ustanovil Ježíš Kristus. Tento posvátný úkon je církví udělován prostřednictvím svého zmocněnce – kněz, biskup, jáhen. Je to forma komunikace s Bohem, znamení, skrze které přichází k člověku neviditelný Bůh.

Křest

Křest je pro křesťany „vstupenkou“ k životu ve víře, k cestě do Božího království. Křest je základní stavební jednotkou a bez něj člověk nemůže přijímat další svátosti. Je to něco, na čem jedinec začíná budovat svou víru v Boha a svůj život s Bohem.

Ježíš řekl svým apoštolů:

„Jděte, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ [Mt 28,19]

Křtem se z člověka stává Boží dítě – křesťan. K této svátosti může přistoupit každý nepokřtěný člověk a může být udělena dospělému, tak dítěti. Tento úkon je jedinečný, neopakovatelný a neodvolatelný. Dospělý člověk, který chce být pokřtěn, musí projít určitou dobou přípravy na přijetí této svátosti (katechumenátem) a na začlenění se do společenství církve. Rodiče, z nichž alespoň jeden musí být pokřtěn, při křtu malého dítěte slibují, že dítě povedou k víře a budou ho v ní i vychovávat. Pokud rodiče dítěte nejsou pokřtěni, mohou se na tuto svátost připravovat a potom ji přijmout.

„Jestliže se nenarodí někdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království.“ [Jan 3,5]

 Svátost smíření

„Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ [Jan 20;23]

Svátost smíření provází několik úkonů – zpytování svědomí, upřímná lítost, vyznání se z hříchů, pokání, rozhřešení. Každý člověk, chce-li žít v blízkosti Boží a požívat svátostí, musí absolvovat minimálně jedenkrát za rok svátost smíření, vyznat se ze svých hříchů, upřímně jich litovat a vyvarovat se jich. Každý z nás má své svědomí, takový náš vnitřní hlas, které se probudí v tu chvíli, když něco uděláme špatně nebo se chováme v rozporu s Božími i lidskými pravidly.

Bůh dal Mojžíšovi Desatero Božích přikázání, kterými se máme řídit:

1. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne. (Neuctívej jiné bohy.)
2. Nevezmeš jména Božího nadarmo. (Nezneužívej Boží jméno.)
3. Pomni, abys den sváteční světil. (Zasvěť jeden den v týdnu Bohu.)
4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.
5. Nezabiješ. (Nebudeš vraždit.)
6. Nesesmilníš. (Měj v úctě lásku mezi mužem a ženou.)
7. Nepokradeš. (Nezcizuj majetek druhých lidí.)
8. Nepromluvíš křivého svědectví. (Nemluv o jiných lidech nepravdivě.)
9. Nepožádáš manželky bližního svého. (Měj v úctě lásku mezi mužem a ženou.)
10. Nepožádáš statku bližního svého. (Nezcizuj majetek druhých lidí.)

Nyní k jednotlivým úkonům svátosti smíření:

• Zpytování svědomí

Je to naše vnitřní rozmluva se sebou. Zamýšlíme se nad tím, co jsme udělali nebo neudělali, jak jsme jednali a proč. Hodnotíme zde své skutky z hlediska Božího slova.

• Upřímná lítost

Pakliže nebudeme schopni odpustit, nebude odpuštěno ani nám. V této fázi projevujeme upřímnou lítost svých činů, bereme si ponaučení z našeho jednání a snažíme se napravit to, co jsme zlem zavinili.

• Vyznání z hříchů

Ze svých hříchů, které jsme si v předchozích fázích uvědomili, projevili lítost a snažili se je napravit, se teď musíme vyznat Bohu ještě před knězem, zpovědníkem. Nemusíme se bát. Kněz je vázán velmi přísným zpovědním tajemstvím, které nelze porušit za žádných okolností.

• Pokání

Znamená to polepšení. Zpovídající kněz nám před rozhřešením udělí pokání, abychom si uvědomili, že to, že si uvědomíme naše hříchy, že jich litujeme, snažili jsme se je napravit a vyznali jsme se z nich, není automatické odpustit hříchy. Většinou se zde jedná o vykonání něčeho dobrého.

• Rozhřešení

Zde nám kněz jakožto Boží zprostředkovatel Božím jménem odpustí hříchy.

Svátost eucharistie

Eucharistie, nebo-li svátost oltářní, patří spolu se křtem a biřmováním mezi svátosti uvádějící člověka do života s Ježíšem a tato svátost dává člověku další duchovní rozměr. Aby mohlo naše tělo žít, musíme mu dát napít a najíst a stejně tak potřebuje jíst i naše duše. V eucharistii se nám dává Ježíš poznat, protože on je živý kmen a my jsme ratolesti vyrůstající z něho. On nás živí, dává nám jíst a pít, a dává nám růst.

Předpokladem k tomu, abychom mohli přijmout Pána Ježíše, musíme být pokřtěni, očištěni od lehkého hříchu (svátost smíření) a projít aktem prvního svatého přijímání.

K prvnímu svatému přijímání přistupují většinou děti, ale také dospělí, kteří byli pokřtěni ve víře v Ježíše Krista. Každý, který se takto rozhodne, musí absolvovat přípravná setkání. Tato slavnostní mše se ve farnosti koná jednou do roka za přítomnosti kmotrů a rodičů. Před tímto slavnostním dnem, zpravidla den předem, tito lidé přistoupí ke své první zpovědi.

Ve svátosti eucharistie se proměňuje tělo Ježíše Krista v chléb věčné spásy a krev Pána ve víno. Celá svátost nám má připomínat poslední večeři Ježíše se svými učedníky.

Eucharistie znamená díkůvzdání. Vzdáváme díky Bohu za to, co nám každý den dává a co nám bere. Vzdáváme mu díky za to, že se obětoval za nás, dal svůj život za naše hříchy, za hříchy každého jednoho z nás aby nás vykoupil.

Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe – ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“ [Jan 6; 53 – 58]

Bůh je láska. Láska, která nás všechny miluje bez rozdílů a se všemi našimi chybami. Ve svátosti smíření nám Bůh odpouští naše hříchy, abychom mu mohli znovu otevřít své čisté srdce a přijmout ho.

Věřícím, kteří již přijali první svaté přijímání, církev ukládá, aby se o svátcích, slavnostech a nedělích účastnili liturgie a aby přijímali alespoň jednou za rok v době velikonoční eucharistii a před tím absolvovali svátost smíření. Toto je ovšem minimum. K eucharistii máme přistupovat na každé mši svaté za předpokladu, že věříme v přítomnost Ježíše Krista v eucharistii, že nemáme těžký hřích a dodrželi jsme před přijetí svátosti půst (toto neplatí pro staré, nemocné, vodu a léky).

Svátost biřmování

…je slavnost Seslání Ducha svatého a jeho vylití na nás. Předpokladem pro přijetí této svátosti je důkladná příprava. Stejně jako při křtu i zde si každý biřmovanec volí svého kmotra, který mu pomáhá se ve víře vzdělávat, upevňovat ji a naplňovat jeho život s Kristem a v Kristu v Duchu svatém.

Pakliže bychom chtěli přijmout Ducha svatého, měli bychom se o tom napřed poradit s knězem, nejlépe s takovým, kterého známe, aby nám podal další informace o možnostech udělení této svátosti. Biřmování se v malých farnostech neudílí každý rok. Po skončené přípravě obdrží každý, kdo se přípravy na přijetí svátosti účastnil, potvrzení o vykonané přípravě.

„Když se všechen lid dával křtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe a Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ “  [Lukáš 3;21-22]

Přijmout tuto svátost může každý, kdo ji doposud nepřijal a je pokřtěný. Minimální věková hranice pro udělení se obecně uvádí 15 let, ale domnívám se, že nějaký ten rok navíc určitě není k zahození.

Svátost pomazání nemocných

V životě každého člověka se najdou chvíle plné radosti a štěstí stejně, jako i nemoc, utrpení a bolest. V takových chvílích pociťujeme vlastní ohroženost, mnohdy i bezmocnost a odkázanost na pomoc druhých v jakékoliv míře. Člověk v takových chvílích víc než kdy jindy uvědomuje křehkost lidského života, hodnotí a přehodnocuje své priority, přemýšlí nad svým životem. Toto může v některých případech vést k uzavřenosti člověka do sebe, nebo k navracení se k víře v Boha.

Někteří lidé tuto svátost zaměňují s posledním pomazáním.

Tuto svátost uděluje kněz nebo biskup. Nemocný je pomazaný olejem, který světí biskup, spolu s dalšími dvěma oleji, na Zelený čtvrtek. Uděluje se nejen lidem, kteří jsou vážně nemocni, lidem na pokraji smrti nebo starým lidem, ale také těm, které čeká složitá a náročná operace, lidem, jejichž zdravotní stav se zhoršil, aby jim Bůh pomohl tyto jejich těžkosti lépe snášet a aby je uzdravil.

„A každý ze zástupu se ho snažil dotknout, poněvadž z něho vycházela moc a uzdravovala všechny.“ [Lukáš 6;19]

Přijetí této svátosti by se nemělo zbytečně oddalovat a může se přijmout i několikrát za život.

Svátost kněžství

Tato svátost symbolizuje předání odkazu Ježíše Krista svým apoštolům, které poslal hlásat evangelium, křtít v jeho jménu a shromažďovat Boží lid.

V církvi máme 3 stupně kněžství:

• biskupy
• kněze
• jáhny

Biskup stojí v čele diecéze. Do jeho kompetencí je svěřeno mnoho věcí, z nichž jmenujme např. zodpovědnost za hlásání evangelia, péče o věřící, světí jáhny a kněze, atd. Jeho podřízení jsou kněží.

Zvláštní postavení v církvi má následník apoštola Petra – římský biskup (= papež).

Kněz zodpovídá za svěřenou farnost, farní společenství a farní úřad na základě jmenovacího dekretu, který mu udělí biskup. Při svěcení na ně vkládá ruce nejprve biskup a potom další přítomní kněží.

Jáhen je povolán ke službě jako služebník. V církvi zastává službu v oblasti např. charitativní, péči o chudé a nemocné, vyučování, apod. Mohou také udílet křest, podávat svaté přijímání nebo sloužit pohřeb. Jáhenskou službu můžeme rozdělit do dvou kategorií: jáhni směřující ke kněžství a trvalé jáhny.

Svátost kněžství se uděluje vkládáním rukou a modlitbou a jejím udělovatelem je biskup. Tato svátost je nezrušitelná, neopakovatelná a je celoživotní. Ke kněžství se musí cítit člověk Bohem povolán a o tom, zda je konkrétní člověk způsobilý vykonávat a způsobilý přijmout tuto svátost, rozhoduje autorita církve.

Vstoupit do kněžství v jakémkoliv stupni může pouze pokřtěný muž. Minimální věk pro svěcení:

• na kněze je 25 let,
• pro jáhny směřující ke kněžství je to 23 let,
• u trvalých jáhnů, kteří nejsou ženatí je minimální věk alespoň 25 let,
• u trvalých jáhnů, kteří jsou ženatí – věk 35 let a souhlas manželky.

Co se týká těch, kteří se mají stát biskupy – zde je podmínka alespoň 5 let kněžství, minimálně 35 let věku, vyšší teologické vzdělání, atd.

Vykonávání kněžského povolání není jednoduché a my bychom se za ně měli modlit, např. tuto modlitbu, kterou nalezneme v Kancionálu:

„Pane Ježíši, děkujeme ti, že máme mezi sebou kněze, tvého služebníka a správce Božích tajemství. Prosíme tě, dej mu věrnost a vytrvalost v tak svaté službě a nám pevnou víru, žes ho poslal ty. Učinils jej našim duchovním vůdcem. Dej mu ducha moudrosti a rady, dej mu upřímnost otcovské lásky a nám dar úcty a oddanosti, ať pozorně nasloucháme jeho slovům. Vybral jsi ho z nás a pro nás. Člověka, který se musí potýkat se slabostmi našimi i svými. Dej nám i jemu trpělivost a vzájemné pochopení. Dej mu zdraví pro jeho těžkou službu, ať je našim dobrým pastýřem a přivede nás do nebe. Amen.“

Svátost manželství

„Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ [Gen 1;27]

Co může být pro dva lidi, kteří se navzájem milují a dali by za sebe navzájem i život, větším darem, než je Boží požehnání pro celý společný život? Do tohoto svazku vstupuje muž i žena dobrovolně. Tento den, kdy se tito dva lidé rozhodli být na vždy spolu a od Boha si chtějí vyprosit požehnání, je pro ně novým začátkem na cestě životem. Navzájem si před Bohem udělí jeden z těchto slibů:

„Já ….. odevzdávám se tobě… a přijímám tě za manžela (manželku). Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“

nebo

„Já ….. odevzdávám se tobě ….. a přijímám tě za manžela (manželku). Slibuji ti věrnost v časech dobrých i zlých, ve zdraví i nemoci, v hojnosti i nedostatku. Chci tě milovat a ctít po celý svůj život, dokud nás smrt nerozdělí.“

Od této chvíle nejsou dvě bytosti, ale jedna.

„Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ [Gen 2;24]

Aby tito dva navzájem se milující lidé mohli k této svátosti manželství přistoupit, je třeba, aby kontaktovali kněze, ke kterému mají nějaký vztah a kterého chtějí, aby je oddal a s ním se domluvili na další postup a také na schůzky (přípravy) k přijetí svátosti.

Manželství není vždy procházka krásným parkem s oblohou bez mráčků. Stejně jako rostlina potřebuje pozornost v podobě potřebné péče, vláhy a slunce, aby se mohla rozvíjet, tak i o vztah je třeba pečovat s láskou a něhou, naslouchat, podporovat a neříkat bez rozmyslu „Mám tě rád…“ nebo „Miluji tě…“. Možná sní člověk o životě bez překážek, o lásce bez hádek, o štěstí bez neštěstí, ale… byl by to potom ještě život? Je důležité nejen druhého člověka umět vnímat a poznávat, ale je třeba se společně dívat stejným směrem. Milovat znamená obětovat, dělat kompromisy, přizpůsobovat se jeden druhému a navzájem se od sebe učit a být lepším člověkem, než jakým jsme byli před tím.

„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.“ [1. Kor 13;1 – 7]

Pokud byste měli ohledně svátostí či duchovního života nějaké otázky, můžete se zkontaktovat s naším knězem, který Vám rád veškeré otázky odpoví. Kontakt najdete v sekci „Kontakty“. Případně za ním můžete zajít osobně po mši svaté. Aktuální pořad bohoslužeb se nachází v sekci „Bohoslužby“.